„Jak sokolíci sázeli lípy aneb novodobá pohádka O slepičce a kohoutkovi“

Část druhá.

 

Je sobota 20.10.2018 06:00 hod. ráno. Počasí nic moc, prosím sluníčko ať se ukáže, nebo ať aspoň nezačne pršet. Odvážíme jedno auto s nákladem k Anině aleji a druhým se vracíme na místo srazu.

Je 8:30 hod. S dětmi sokolíky máme sraz u sokolovny. Budeme tam sami? Nebudeme. Účast jich přislíbilo docela dost, i když ne všichni. Někteří rodiče sice pochválili super nápad, sokolík ale bude doma, sázet lípu nepůjde, jsou hody. Terezka pošle bráchu, je nemocná, Ríšu přiveze táta, je po nemoci a mají návštěvu, ale toto si ujít nenechají – díky.
Někdy se to prostě sejde. Neměli jsme na výběr: teď anebo za týden, kdy se bude vysazovat obecní lípa a bude lampionový průvod, takže teď. Nakonec si to dali vysvětlit i na výboru TJ, že dospěláci s naditými peněženkami budou doma čekat na stárky, zatím co my si vezmeme jejich děti, aby nepřekáželi ;o)

Sešlo se nás celkem 10 dětí a 4 dospěláci: Eliška a Šíma Rosendorfovi, Kačka a Klárka Sochorovy, Marky a Simča Loudovy, Honzík Sobotka místo nemocné Terky, Viktor Dragushynets, Zbyněk Hájek naše Katka, Maja a Viktor – mamka a taťka od Viktora a my dvě s Mončou. Taťka Viktor Dragushynets nás láká, že nás všechny odveze, ale jsme tvrďáci: „Sokol se nevzdá, překážek se nebojí, své síly napne, v úsilí nepovolí! Tak to je heslo mého mládí, snad se mi ho podaří předat dál. Rodiče slibují, že když bude potřeba, tak si pro nás přijedou. Monča odváží nářadí a baťůžky se svačinou, špekáčkem a pláštěnkou.
Neujdeme ani 400 m po poli a za zády nás tlačí auto. Táta Viktor přivezl Monču, aby jí nebylo líto, že nešla pěšky. Auto nás opouští a některé pomalu i síla v nožičkách.  Zbyňďa se postaví před Monču a rozkazuje: „Na koně!“
No počkej, ještě jsi nic neušel.
„Na koně!“ opakuje.
Tak pojď za ruku.
Dětská očka posmutní a jako by říkala: „tak tady neuspěju“. A už se šourá vedle Monči, kterou si po celý den usurpuje jen pro sebe. Čekám, kdy to přijde na druhého benjamínka Elišku. „Jak se ti jde Eli, můžeš ještě?“ ptám se. „Hmm“ odpovídá a jde stále dál. Tak to asi znamená, že může… a mohla! Ušla to celé, no jo, každodenní trénink s mamkou a bráškou v kočárku po Březníku je znát.

Se slovy písně „Polem nepolem, lesem „nelezem“ jedu za tebou…“, ujití 1,3 km dorážíme za hodinu na místo. Skrze ranní mraky nesměle vykukuje sluníčko, vítr taky někde odpočívá, co víc si přát! Za chvíli přijíždí Cibulky s Ríšou a skvělým „udělátkem“ na zatloukání kůlů.
Než se stihnu nadechnout, berou si sokolíci  nářadí, a který že stromeček si mohou vzít, a kterou díru vybrat, a kdo jim to odnese a kde mají svačinu?!

„Mě se chce čůrat“ hlásí Zbyňďa s očima upřenýma na Monču. Kde jsem nechala píšťalku a bič?! Kecám… kdo znáte děti, víte, že jsou do všeho hned „hrrr“. Někoho to vytáčí, mě většinou nabíjí energií. Ale toto chce organizaci, musím zavelet: „Nejdřív se vyfotíme, pak si rozdáme nářadí a stromečky. Jamky si vyberete podle sebe, nebo vám je určím. Pak bude metodická ukázka, jak si stromek zasadit a teprve potom!! začnete pracovat, samostatně, kdo bude potřebovat pomoc, řekne si o ni.“

A začal mumraj. Má romantická představa z konce září v houpačce se rozplynula jako ranní mlha. „Mami, trenérko, paní učitelko, teto… (Nejsem paní učitelka, nejsem trenérka a ani teta nejsem! V sokole se oslovujeme jménem, tykáme si a zdravíme se ryze českým „nazdar“, kdyby uměli číst, dala bych si ceduli na čelo, ale ještě neumí.) „Mě to nedlží“, „mě to tam nejde“, „já počebuju pomoct“, „já to neumím“. A opět děkuji prozřetelnosti za Viktorovi rodiče a Pavla Cibuliaka s tetou. Být tu jen s Mončou, sázíme to ještě na dušičky. Takto to jelo jako po másle. Děti si snažili ve dvojicích pomáhat, tátové zatloukali, stloukali a seřezávali opěry, mamky běhaly tu s vodou, tu podržet, tu přišlápnout, tu zaříznout síťovinu na kmeni. Nakonec přitlouct cedulku se jménem, pořádně prolít. „A kdy budeme svačit“, ptá se Šíma.

No jo svačina! „Šimi, kdy chceš, máš hlad?“ tak hned. Sokolíci, jděte se napít a kdo máte hlad, hned si snězte svačinu. „Kačenko!“ „Ano mami.“ „Nemáš hlad?“ „Ne, já se najím až potom.“ „Tak se jdi napít.“ Kurňa musím všechno říkat dvakrát? Kromě Šími nikdo hlad nemá, všichni jsou zaujatí prací, nikdo mě neposlouchá. Od stromků je musím vyhnat.

Do toho přichází Monča: „Kolik máme těch stromků, 14? Mě nevychází díry“. Koukáme na díru bez stromku. A zrovna taková pěkná díra! Jdu znovu počítat. No jo, 14 stromků, 15 děr. Hmm, dyť jsem psala, že už byla tma, to se může stát i vám! To nevadí, s naší velikostí stromků, tedy spíše stromečků, zbyly i kůly, tak koupím ještě jednu lípu a bude to.

Je dosázeno. Cibulky odjíždí, děkujeme za obrovskou pomoc. Nejvyšší čas, nanosit dřevo, rozdělat oheň, opéct buřty něco málo si zahrát a vydat se zpět k domovům.

Den utekl jako voda, s Mončou jsme vyšťavené, děti jsou happy, po buřtu by mohli začít nanovo :o)

Nakládáme se do aut a jedeme zpět k sokolovně. Tam už čekají rodiče. Zda se to dětem líbilo? Zeptejte se dětí, ale my doufáme, že ano, alespoň podle ohlasů. Každý získal do pokladu 5 skřítků. (To je naše celoroční bodovací soutěž, zakončená hledáním pokladu na začátku léta).

Rozčarování přišlo po 14 dnech zjištěním, že někomu stálo za to, vzít nám nachystané kůly pro 15. stromek. Jsou věci, které prostě nikdy nepochopím, vy ano?

15 stromek je už též zasazen, s jinou opěrou a mimo zápis. Zadři si třísku zloději! Akorát přiděláváš práci! Ale zpět k našemu dílu.

O stromečky nyní musíme nějaký rok pečovat, než řádně zakoření. Též máme, na apel Rosendorfovic, koupený nátěr proti okusu zvěře. Jen kde vzít světlo sucho a čas, nátěr provést, kdo se hlásí?

A co to celé stálo: stromky 2390,- Kč; opěry 200,- Kč; síťová ochrana kmene 350,- Kč; nátěr proti okusu 110,- Kč. Suma sumárum: 3050,-Kč

Nakonec poděkování, rodičům všech našich sokolíků, kteří věří, že naše počínání má smysl, jsou ochotni se zapojit, ustát nějakou nepohodu, přispět čímkoliv pro zdar a chod celého oddílu.
Děkuji obci za proplacení nákladů na stromky. Udělali bychom to stejně, ale je to milé a určitě to vnímám jako podporu pro další činnost.
Děkuji všem, kteří mi nadstandardně vyšli vstříc s veškerou legislativou s akcí spojenou. Moc si toho vážím, i když číst tyto řádky asi nebudete.

 

A chcete vědět, jak celý nápad vznikl a co vedlo k jeho realizaci? Tak první část „Jak sokolíci sázeli lípy, aneb novodobá pohádka O slepičce a kohoutkovi“ najdete na našem webu: www.sokolicibreznik.cz

2018-12-23T12:22:30+00:00

Leave A Comment

five × three =