„Jak sokolíci sázeli lípy aneb novodobá pohádka O slepičce a kohoutkovi“

 

Část první

Začalo to nevinně koncem září, jediným článkem, který jsem si přečetla, stydím se, v občasníku Kraj Vysočina. Stálo v něm, že v termínu 19-28.10.2018 se ke stému výročí vzniku samostatného Československého státu budou vysazovat po celé republice lípy a Kraj Vysočina to dotáhla k dokonalosti a vypsala hned pokus o český rekord v počtu vysázených lip.

Jé, to by byla dobrá příležitost obnovit stromořadí kolem silnice k Bumbálku. S dětmi, každý by si zasadil svůj stromeček, měl z toho radost, svítilo by sluníčko (všichni si pamatujeme, jak bylo koncem září krásné počasí. To se to hezky plánovalo.) Seděla jsem v houpačce, čuměla na západ slunce a v myšlenkách už viděla prcky s lopatkami, jak si přihrnují lípy. A za rok, 5, 10, 20 let až budou jezdit z intrů, z práce, k rodičům domů uvidí ten „svůj“ strom. No, tak tím všechna romantika prozatím končí.

Začala honička. Nejdříve průzkum na obci:
„Nazdar starosto, chtěla bych s dětmi osázet cestu k Bumbálku ke 100 výročí republiky, místo těch vykácených kaštanů. Co na to obec?“
Nápad dobrý, ale: Obec bude ke vzniku republiky lípu sázet u rybníku. A u Bumbálku si to už domluvili z Vehikl clubu. Na další stromy už obec nebude mít peníze. Navíc cesta není obecní, ale Kraje. A pozor, ty vykácené kaštany kolem cesty obnovovat nechtěli, už jsme to s nimi několikrát řešil.
„Takže když mi to povolí oni, nemá obec nic proti?“  Tak to by bylo. Někde tady se v pohádce kohoutkovi zadrhlo ve volátku to zrníčko. Mě se zase doma ptali, zda jsem si nevzala příliš velké sousto s ohledem na postupující čas a zaměstnání (ne vážně nejsem v ID).

„Haló“, volám na Krajský úřad Vysočiny. No jo, ale který z těch 475 úředníků je ten pravý? Přímo detektivně analytická práce. Všichni jsou vstřícní, milý a samozřejmě volám špatně. Nedám Ti vodičky, dokud mi nepřineseš od švadleny šáteček.
Musím ke švadleně, tedy k tomu, kdo „spíchnul“ a stará se o šat přilehlé komunikace. A to není nikdo jiný než KSÚS Vysočiny. Ještě že mi funguje internet. Kde že listovat Zlatými stránkami. Jenže dny běží, je hezky a úředníci si taky potřebují vybrat dovolenou, mít čas vrátit se ze služebky a ne zvedat ve čtvrtek po 14 hod. telefony. Nakonec není úřední den, a navíc Ilono, máš pracovat pro šéfa a ne si v pracovní době vytelefonovávat soukromou věc!  No jo, ale po 15 hod. mi to už tuplem nikdo nezvedne! Tak já nevím, zkusím to ještě jednou – A zase v telefonu „simpoš“. „Aha, vy ne, ale po víkendu už bude kolegyně. Děkuji, ano zavolám“ … a pro jistotu i napíši, myslím si. Je 5. říjen. Tak to byla ta švadlenka.

Čekáte-li: „Pak už jen čekali šťastně a spokojeně se zamluvenými lípami na avizované datum“, nedočkáte se! Proč? KSÚS nám sice vyšlo vstříc, dokonce nepotřebovali ani žádné jiné zbytečnosti než jednoduchou informační situaci území, kterého se to týká a žádost. Tak těch už jsem pár v práci napsala, to zvládnu, …snad. Vyjádření jsem dostala 9.10. obratem. Souhlasíme, jen musíte dodržet hranici, ne blíže než 1-2 metry od koruny komunikace a zajistit si povolení vlastníků, aby s tím v budoucnu nebyly problémy. My jsme jen správci komunikace, ale to kolem není naše. „A čí tedy“?!

Běžím k ševci, pro střevíce:
Honem, internet, nahlížím do katastru. Tak, a jsme v …  Švec Prťavec se nám roztříštil na 10 a více vlastníků. To nemám šanci oběhat a od všech sehnat souhlas včas. (Oki, necháme to na jiné výročí, třeba 150 let! Sokolíci, které z vašich dětí, případně vnoučat si to vezme na starost?! ) Jenže co teď. Mám zamluvené stromky, rodičům se můj nápad líbí, děti se těší na dobrodrůžo. To přeci nevzdám… Náhradní řešení?

Krok zpět? Ne, jen jiným směrem… Anina alej! „A v kterém místě“, ptá se mě starosta. „No přeci od cesty pod Velkým polem. Tam co stromy byly, ale už několik let nejsou…“ Copak neví, kde je  Anina alej? No on to ví, a asi i všichni kolem, na rozdíl od tebe Ilono-naplavenino!! Anina alej vede, no spíše vedla až pod Vlčí kopec. Tak to už několik generací sice pravda není, ale třeba zase bude!
„Tak tam to je obecní jen z jedné strany.“ Varuje mě starosta. No právě, z té vykácené. Z druhé strany v majetků Lesy ČR. Tak to by mohlo být na pohodu, ne? Volám na Lesy, byl by problém? Nebyl? Super zpráva. Aha, mám volat příslušnému revírníkovi, kdo že to je? V pohádce byl další na řadě – štětinář.

Já se spojila s panem Balvínem. Kdo ho neznáte, tak přesně takto si představuji hajného. Chlap jak hora, vousy, ve kterých by se včely schovaly. Kam se hrabe můj dětský hrdina hajný Robátko se svým knírkem. Hlubokým hlasem mi praví: „No to asi nepůjde.“ Cože?! Jak nepůjde?! Vždyť tu ty stromy byly!
Vysoké napětí, přírodní park, nízké napětí, stanoviska, povolení…
Tak na to už mi pohádka o slepičce fakt nestačí, to už jsem se dostala přes sládka, kravičku až k travičce. A když budu mít všechna povolení?! (Jak to chceš Ilono stihnout, je 10.10. a za týden chceš vysazovat!) Tak Vám to musí povolit náš ředitel, já jsem malý pán.
Žádám o stanovisko na E.ONu. Děkuji bohu a paní Hudečkové za vstřícnost a vyřízení žádosti. Volám na odbor životního prostředí do Náměště. Žádné klacky pod nohy. Mimochodem se tu dozvídám spoustu obohacujících informaci, třeba tu, že se společně s lesy chystají Aninu alej obnovit postupně celou. Náš úmysl se referentovi ŽP líbí: „Je fajn, když se někdo zajímá, taková aktivita je vítána!!“ Díky, to jsem teď potřebovala – povzbudit, už mi docházela šťáva.
Ředitel Lesů ČR a.s. telefon nezvedá. Píši žádost, posílám email o spolupráci, vstřícnost a rychlé vyřízení… a narážím… poprvé za 3 týdny. Pan ředitel není nakloněn způsobu komunikace – elektronické. Než se domluvíme, vysvětlíme si postoje a než mi laskavě dovolí vysadit si ty naše stromky bez průkazu původu k cestě, aniž bychom si pohlédli do očí, uběhne 10 min a já nachodím 1,3 km kolem auta. Za jízdy se přece netelefonuje! Tak, a ač se to nezdá, Lesy ČR bylo to nebíčko co se smilovalo a dalo trávě rosičku.
Jsem šťastná mám všechna povolení, je 15.10. Teď už jen přivést zamluvené stromky, zaregistrovat nás do akce „Lípy Vysočiny“,  zajistit opěrné latě, ochranu kmene, půjčit si barely na vodu, vytvořit, vytisknout a zalaminátovat kartičky se jménem patrona stromu a samozřejmě vykopat jámy. Máme 14 dětí, každý si může zasadit svůj stromek.

Je 19.10. odpoledne. Hned po práci mažu vyčistit pozemek od náletovky, klestí, a zjišťuji, že stranu Lesů ČR nezvládnu. Je tak zarostlá šípkem a náletovkou… na to mi síly nestačí. Krokuji, odměřuji a zjišťuji, že se všechny stromky vejdou na obecní stranu. Začínám kopat. Monča mi přijíždí na pomoc. Začíná se stmívat. Kolik těch jam potřebujeme, ptá se mě. „14, máme 14 stromků.“ A kolik jich ještě musíme vykopat?

„Počkej spočítám je: 1,2,3, …. 11. Ještě tři“. Odjíždíme za totální tmy, hladové, ukoptěné, ale spokojené. Teď jen, aby přišli děti a vydařilo se aspoň trošku počasí.

2018-12-21T17:20:11+00:00

Leave A Comment

16 − twelve =