V minulém psaní jsem slíbila, že se rozepíši i o našich nejmenších, tedy o cvičení rodičů s dětmi.

Jsou to prťata od 2,5 do 5,5 let. Cvičí s rodiči. Tedy pokud máte představu, že rodiče dělají to, co děti, tak tuto představu vám hned porovnám do reálných podob. Někteří rodiče cvičí, jiní dělají doprovod a další se považují za oběť. A oběť to opravdu někdy je! Představte si, že musíte prolézat opičí dráhou, chodit po čtyřech jako pes, a ještě k tomu štěkat, abyste nalákali svého potomka do tunelu z žíněnek. Když tu to část spolu krásně zvládnete, skončíte u švédské bedny, kterou zkrátka se svými proporcemi nejste schopni prolézt ani náhodou. Urputně se snažíte svému dítku vysvětlit, co teď musí udělat samo, že na něj na konci počkáte. Vstrkáte jej pod přepážku z dílu bedny a běžíte na druhou stranu, kde voláte a lákáte malého sokolíčka k sobě. A z díry? Buď se ozývá pláč, nebo zhola nic. Už, už se nadechujete že zavoláte, rozhlížeje se po ostatních rodičích, jak jsou na tom se svými ratolestmi oni, když v tom ucítíte, jak se vám něco ovinulo kolem nohy. Ano, váš drobeček. Našel si vás! Tátové si s tím dokáží většinou poradit líp: „Ty jsi mě našel?“ U maminek je to horší, ty vidí v dětí očí spíše výčitku: „Ty jsi mě tam mámo nechala, samotného!?“ Mají potřebu prcka hned konejšit a rozhodně ho už nikam neposílat. Tak z tohoto si nic nedělejte. Některé děti zkrátka potřebují více času. Takovýto začátek známe všichni, všichni jsme si tím prošli. Někteří vícekrát, a vůbec nepomohlo, že už tam byl starší sourozenec. Prostě přijde období, kdy musíte s prckem zkrátka dělat všechno, a k tomu se pitvořit, opičkovat, dělat ze sebe totálního magora, jak hrozně vás to baví. Proč? Pro svoje děti, protože jste je chtěli, protože chcete, aby „něco dělali“, protože je k „něčemu“ v tomto případě k řízenému pohybu, chcete vést, protože tím „opičkováním“ vytváříte vazbu, ne vy k němu, ale ono k vám. A taky proto, že je to nejbližší, první dětská skupina před tím, než půjde do školky – tzn. další stupínek socializace.
Když si vzpomenu na Adélku Kopuletou, která se od mámy nehnula první rok na krok a máma ji opravdu měla celou hodinu ovinutou kolem nohy nebo v náručí, když si vzpomenu, jak před půldruhým rokem nacvičovala sletovou skladbu Méďové – jednou a dost! A když to porovnám s loňským rokem, kdy s radostí a nadšením šla do každé blbiny sama, těším se na cvičení s ní, i na to, až mi na příští léto přeskočí k Sokolíkům. Nutno podotknout, že Adélka chodila do oddílu mnohem dřív než ve 2,5 letech. Zkrátka proto, že tam chodil starší brácha a Adélku by doma nikdo nepohlídal. Takto to máme až na nějaké výjimky s většinou: Malachovi, Prokopovi, Hájkovi, Hlavnovi, Doležalovi.

Jak asi tušíte, v tomto věkovém rozpětí dělat nějaké velké akce, či výpravy nelze. Vše je na zvážení rodičů, zda danou akci ustojí, či nikoliv. Pokud to lze, snažíme se do akcí zapojit všechny, najít kratší alternativy apod.
Zimní krmení zvířátek, setkání na Babylonu, cyklovýlet a hlavně hledání skřítečkova pokladu, už patří do stálých oddílových akcí.

Letošní cvičební rok nebude jiný. I když – máme před sebou hned několik nových výzev:

1) Příští rok slaví sokolská jednota Březník 100 let od svého založení. Určitě by bylo vhodné tam prezentovat i snahu našich Sokolíčků a jejich rodičů.

2) Jak víte, se Sokolíky máme patronát nad studánkou u Pastýřky. No a aby to maličkým nebylo líto, objevili jsme další studánku, mimochodem ještě blíž, která určitě stojí rovněž za opečovávání. Dáme tedy R+D možnost převzít nad touto studánkou patronát a doufáme v pozitivní ohlas. Již proto, že není těžké se k ní dostat: pěšky, na kole i s kočárkem.

3) Rádi bychom (doufáme v to!), aby se i Sokolíčci s námi přidali k výzvě Lesů ČR „Vysázíme les“. Pro všechny další zájemce podrobnosti ní viz „Výzva Vysázíme les“, případně je naleznete na našem webu: www.sokolicibreznik.cz. Rodiče dostanou informace do emailu.
A nyní pár řádků ze cvičeníčka R+D.

Jak jsem se Sokolíčky hledali skřítečkův poklad

Jak už to tak bývá, na konci školního roku, před prázdninami se s námi skříteček rozloučí. Je to skřítek, který přebývá v sokolovně a sleduje, jak děti cvičí. Odměňuje jejich snahu tím, že když se mu jejích cvičení líbí nechá každému z nich v botce jeden bonbónek. Pokud dělali alotrie, nic v botce nenajdou. Stejně jsou na tom děti, které jejich rodiče nepřezují, nejsou boty – není bombónek- smůla. Ty za to můžeš mámo, že jsem nedostal kokyno, nevzala jsi mi přezůvky!! Stává se to minimálně, ale než začal chodit skřítek s bombónky, bylo hodně dětí, které se nepřezouvali. Zvláštní že? Jak málo stačí ke změně chování, jen přijít na ten správný podnět. No ale k pokladu. Na léto odchází skřítek taky někam na prázdniny, ještě jsme nezjistili kam, ale vždy nám zanechá poklad, co nastřádal za zimu a nerozdal během roku ve cvičení. Starší, z oddílu Sokolíků, už svůj poklad našli, teď je řada na maličkých.

Sešli jsme se v plném počtu poslední pondělí školního roku před sokolovnou. Děti byli jak šídla, v okamžiku, kdy jsme řekli, že mají hledat zprávu od skřítka, rozutekli se a kdybychom je nezarazili, běželi by nejspíš k fotbalovému hřišti a možná ještě dál, hledat něco, aniž by věděli, co vlastně hledají. Ještě že tu byla Adélka: „Ale já nevím, jak vypadá zpráva?!“ „No asi nějaký složený papír, schovaný tak, aby ho hned tak někdo nenašel a nemohl si přečíst, kde poklad je“, říkám. Ajaj, a už vidím jak se Vojtovi Prokopovi blejsko v očích a začíná koukat kam by vylez „to je jasný, je to někde na střeše, aby na to nikdo nedosáhl“. Bože, co jsem to zase řekla, a tak rychle dodávám, že už to asi vidím… z místa kde stojím a ani nikam chodit, natož pak lozit, nemusím. Trvalo to dlouho, děti ztráceli chuť v duchu výroku: „buď teď hned, nebo je to nuda“. (Jo, jo cílevědomost a trpělivost by se měla cvičit – zapiš si to Moniko do programu na příští rok!). Pomohla máma Jana. Hledala, našla a navedla Milánka. Naštěstí skřítek věděl, že děti neumí číst, a tak nás se zprávami příliš nezatěžoval. A naopak, děti už věděli, jak taková zpráva vypadá, a co mají příště hledat, takže další směr cesty byl bez problémů. Bylo napsáno, že máme jít po skřítkových stopách. To už Vojta Prokop zase věděl, z výpravy Sokolíků, jak taková stopa má vypadat, a hned poučil ostatní.

Zatím co malí Sokolíčci vůbec neměli potřebu pátrat, jak je možné že skřítkovy stopy jsou bílé, starší Sokolíci to při hledání pokladu řešili pořád. (No asi si je cestou do něčeho namáčí, nebo má prostě tak špinavé nohy. Ne, ne, musí si je namáčet, protože koukni, s tak malou nožičkou nemůže dělat tak dlouhé kroky! Může, protože je to skřítek a on se může různě zvětšovat. Tak proč nenechává velkou stopu? Apod.)
To jsou vám takové úvahy a rozhovory, tiše posloucháte a závidíte jejich čistou duši, fantazii, svět.., na který jste vy již dávno zapomněli a díky nim, vám znovu ožívá.
Informace, které oni přijímají, považují za jednoznačně pravdivé, směrodatné a konečné. Ale, už přemýšlí a kladou si otázky „Jak?“  Jsou úžasní, a ve svém dospělém a pokřiveném myšlení se od nich máme co učit. Nebo jim to jejich vnímání alespoň přestaňme kazit a krátit svými rádoby „objektivními pohledy na skutečnost“. Teď jsem jak Baron Prášil: „Kde jsem to přestal Šimone? U pokladu pane barone. Och ano, poklad!“

Skřítkovy stopičky vedly kolem hlavní cesty nad sokolovnu. Ano to je ten úsek bez chodníku, bez zábradlí, kudy musí chodit všichni z Horek, včetně dětí do školy. Skřítek nás naštěstí natáhl do zkratky – chytrej kluk.
Tam kde se stopičky zdvojovaly, nechal vždy nějakou zprávu s úkolem. S první zprávou jsme dostali za úkol ukázat, jak zdravíme sluníčko. Pozdravili jsem ho vydatně, což jste všichni během prázdnin poznali. Druhou zprávu jsme našli u mladých Trojanů a úkol zněl zazpívat písničku, to ale víte, páč jste ji určitě všichni slyšeli. Najít třetí úkol bylo nejtěžší. Skřítek si to štrádoval za humnama, pak přes silnic a přes louku nad Malachovými. No a hledejte 3cm velké stopičky v trávě. Naštěstí jsme měli zkušené stopaře Vojtíky Doležala a Prokopa a ty je našli. Úkol zněl jasně, napodobit nějaké zvíře a to, jak chůzí, vzezřením tak i hlasem. Skoro to vypadalo, že známe jen kočky a psy, ale nakonec se ukázal i tygr a lev. Zde tedy objevil skřítek značné nedostatky a budeme muset pilně trénovat. Nicméně po určitých těžkostech, stydlivosti, ba i nechuti děvčat Hlavnových cokoliv dělat, jsme se mohli vydat dál. U Malachovic teepee, jsme našli poslední zprávu, že máme hledat poklad. A světe div se, ten jsme našli v „cuku-letu“. Každý, kdo o poklad stál, si přišel do teepee vzít svůj balíček. Díky tátovi Honzovi, jsme tu našli zázemí pro opečení buřtíků. Sokolíčci mohli plně využívat trampolíny a dětského domečku. Byl krásný letní podvečer, a ti co nikam nespěchali si hodinku R+D protáhli v přátelské atmosféře. A tím začali prázdniny.
Ještě bych se ráda zmínila, že i nám cvičitelkám rodiče připravili překvapení v podobě společného poděkování (žabička svítí u jezírka a oříšky už jsou, tedy vlastně nejsou :o) ) za naše celoroční snažení. Bylo to velmi milé, děkujeme vám a doufáme, že nám zachováte přízeň i v dalším školním roce.

A kdy se tedy uvidíme? Začínáme od října. Těšíme se na vás, i na nové přírůstky, které doufám mé vyprávění neodradilo, ba naopak, přiláká další, třeba i z okolních obcí.

Fotky z hledání pokladů, najdete v sekci FOTOGALERIE.